Můj příběh

Dobrý den. Jmenuji se Radko Sáblík, narodil jsem se 1. března 1962 v Praze, a celý svůj profesní život jsem zasvětil jedné hlavní myšlence: dokázat, že vzdělávání a vedení lidí nemusí fungovat jako zkostnatělý úřad. Moje vize byla odjakživa jasná a pro mnohé možná provokativní. Odmítám se na studenty dívat jako na pasivní objekty, do kterých máme jen ‚nalít‘ učivo. Musí se stát našimi plnohodnotnými partnery, spolutvůrci svého vlastního vzdělávání.

Původní profesí jsem totiž strojní inženýr. Po maturitě na Gymnáziu Botičská, které mělo silný přírodovědný základ, jsem vystudoval Fakultu strojní na ČVUT. A právě tento inženýrský přístup, který jsem si později doplnil o pedagogické certifikace a studium školského managementu na Univerzitě Karlově, mi dal obrovskou výhodu. Naučil mě dívat se na vzdělávací instituci nikoli jako na neměnnou, rigidní hierarchii, ale jako na živý, dynamický systém. A jako každý systém, i školu je nutné neustále ladit, vylepšovat, optimalizovat a nebát se ji podrobovat tvrdým zátěžovým zkouškám.

Ta nejdůležitější škola pro mou budoucí dráhu ředitele se ale neodehrála jen v univerzitních aulách. Zásadní vliv na mě měl sport. Celých dvacet let jsem působil jako starosta tělocvičné jednoty Sokol Motol. Dalších šestnáct let jsem vedl mládežnická sportovní centra, řídil Pražský basketbalový svaz a působil jak na lavičce jako trenér mládeže i dospělých, tak na palubovce jako prvoligový basketbalový rozhodčí. Věřte mi, že pískat první ligu vás naučí rychlému rozhodování a odolnosti vůči tlaku jako málokterá manažerská příručka.

Právě tam, v dynamickém, rychlém a psychologicky nesmírně náročném prostředí kompetitivního sportu, se formoval můj přístup k lidskému kapitálu. Sport mě naučil jednu naprosto zásadní životní pravdu: Chceš-li respekt, musíš ho sám nejprve poskytnout. Nejde si ho vynutit křikem nebo funkcí. Tento princip vzájemné úcty, naslouchání a radikální důvěry se stal mým neotřesitelným základním kamenem při vedení jakéhokoliv týmu, ať už sportovního, nebo pedagogického.

Když jsem 1. listopadu 2002 poprvé otevřel dveře ředitelny Smíchovské střední, vytyčil jsem si dva na první pohled bláznivé cíle. Chtěl jsem dostat tuto školu do prestižní TOP 10 v republice a udělat ze studentů naši absolutní prioritu – naše Number One. Bylo mi totiž nad slunce jasné, že tradiční rakousko-uherský model školství, který připomíná spíše tovární linku na výrobu poslušných a průměrných zaměstnanců, je v 21. století beznadějně překonaný a pro mladé lidi toxický.

Rozhodl jsem se proto pro krok, ze kterého mnohým konzervativním kolegům stávaly vlasy na hlavě. Začali jsme razantně bourat umělé bariéry mezi katedrou a lavicemi a delegovat skutečnou, exekutivní a operativní odpovědnost přímo na teenagery. Zavedl jsem pět nekompromisních podmínek našeho pedagogického procesu: nebát se předat zodpovědnost, probouzet vnitřní motivaci, dát obrovský prostor pro individuální talent, studenty neustále aktivizovat a systematicky podporovat jejich podnikavost.

Když se dnes projdete po naší škole, uvidíte to v praxi. Celou naši složitou školní IT infrastrukturu už dávno nespravují dospělí ajťáci, ale výhradně sami studenti. Mají své smlouvy, spravují vlastní rozpočty. Naše obrovské PR oddělení, vydávání oceňovaného časopisu Presloviny i celý školní Mediální dům, který profesionálně zajišťuje živé přenosy a konference pro tisíce diváků, stojí na studentech a čerstvých absolventech. Prorazili jsme s konceptem vrstevnického učení. Pochopili jsme, že ty nejmodernější technologie nemohou učit lidé odtržení od praxe, a proto dnes téměř polovinu našeho učitelského sboru tvoří naši mladí absolventi. A ti nejtalentovanější studenti dokonce sami vedou semináře pro své mladší spolužáky.

Brzy jsem ale pochopil další věc: škola nesmí být izolovaným „údolím smrti“, odtrženým od syrové komerční reality. Proto jsme přímo na nádvoří školy vybudovali něco v českém prostředí naprosto unikátního – Coworkingové centrum Next Zone. Není to jen hezká učebna, je to špičkový profesionální inovační hub s obřím Event a Maker Spacem a plnohodnotným startupovým inkubátorem. Dnes tam sídlí desítky reálných studentských firem a projektů. Dáváme mladým lidem prostor bezpečně zkoušet, bezpečně padat, poučit se z vlastních chyb a komerčně uspět ještě předtím, než vůbec dostanou maturitní vysvědčení.

Naši studenti posouvají hranice možného napříč všemi myslitelnými obory. V AI laboratoři trénují vlastní modely umělé inteligence a programují humanoidní roboty. Založili Vesmírnou akademii, kde koordinují reálné projekty přímo s Ministerstvem dopravy. Naši sedmnáctiletí studenti létají prezentovat svůj výzkum umělé inteligence na nejprestižnější světové univerzity jako jsou Berkeley nebo MIT. Ukazujeme tím, že se nepotřebujeme smířit s osudem levné pracovní síly. Ze svých studentů děláme mozek budoucnosti – budujeme tu mozkovnu, ne montovnu.

Byli jsme také průkopníky v obraně digitálního prostoru. Jako první škola v České republice jsme založili zcela nový středoškolský obor Kybernetické bezpečnosti, a to pod vedením našich vlastních absolventů, kteří rovnou vyvinuli fenomenální cloudovou tréninkovou platformu využívanou dnes desítkami škol. Naše kybernetické týmy dnes doslova válcují celostátní soutěže a hackathony. Naši studenti si pravidelně odnášejí tituly absolutních mistrů republiky a suverénně porážejí i zkušené vysokoškoláky. Toto neustálé posouvání hranic vedlo až k tomu, že nám bylo státem uděleno prestižní ocenění Kyber organizace roku.

Své desítky let trvající zkušenosti z této frontové linie jsem nakonec přetavil do knih Učit jde i jinak aneb školství je jak stařenka o holi, a posléze i do jejího pokračování, které vydám letos. A moje smíchovská „revoluce“ nezůstala jen za zdmi naší budovy. Byl jsem přizván jako klíčový expert do úzkého vládního týmu pro tvorbu národní Strategie 2030+. Radil jsem ministrům školství s integrací technologií, stal se členem Národního konventu o vzdělávání a založil Unii Škol Inovativních. Naším cílem je šířit progresivní metody – jako je náš model 4+1, kdy studenti tráví jeden den v týdnu výhradně řízeným samostudiem pro posílení time-managementu – napříč celou republikou.

Přesto všechno ale jako velmi dobře vnímám i děsivě odvrácenou tvář systémové efektivity. Plně si uvědomuji, že moderní technologie a dokonalá organizační preciznost jsou nesmírně nebezpečné zbraně, pokud postrádají pevný etický a morální základ. Právě proto jsem strávil obrovské množství času vyčerpávajícím historickým výzkumem, jehož výsledkem je má obsáhlá trilogie Když přišel čas zabíjení a dokumentární svazek Továrna na smrt. Mrazivým, logistickým a inženýrským pohledem v nich analyzuji zrůdnou industrializaci vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Je naprosto nezbytné provázat to nejšpičkovější technologické IT vzdělání s neochvějnou lidskostí, s péčí o duševní zdraví a s pevnou občanskou etikou. Protože špičková inteligence, dokonalá technologie a efektivita bez lidského svědomí dokáže vytvořit jen ničivá monstra.

Moje celoživotní touha měnit věci k lepšímu, neustupovat lidské hlouposti a aplikovat selský rozum na celospolečenské problémy mě logicky přivedla i do komunální politiky. Za ODS jsem si jako místostarosta a zastupitel v Mníšku pod Brdy vyzkoušel, jak složitá a svazující umí být role zřizovatele. Zjistil jsem, jak moc jsou lokální iniciativy brzděny systémovými mantinely. Ale to, co následovalo na jaře roku 2025, mě samotného zaskočilo a dovedlo před dosud největší politickou výzvu v mém životě.

V květnu za mnou do ředitelny přišli moji vlastní studenti z druhého ročníku s naprosto nečekanou výzvou: Pane řediteli, myslíme si, že byste měl kandidovat do Senátu. Pokud do toho půjdete, posbíráme vám potřebné podpisy a uděláme pro vás celou kampaň. Zprvu to znělo jako nadsázka, ale oni to mysleli smrtelně vážně. Zjistili si dokonce, že můj pradědeček byl senátorem už za první republiky, a trvali na tom, že musím pokračovat v rodinné tradici. Byli přesvědčeni, že v politice jsou zoufale potřeba slušní a kompetentní lidé, kteří nejen slibují, ale mají za sebou hmatatelné výsledky.

Když jsem pak v listopadu dostal ke kandidatuře za obvod č. 21 oficiální nabídku i od ODS, rozhodnutí bylo jasné. Cítím se být kandidátem jak politické strany, tak především svých studentů. A proto jsem udělal to, co dělám celý život – zcela po svém. Odmítl jsem předražené politické PR agentury a svěřil celou svou senátorskou kampaň čistě do rukou studentů. Od vizuální identity, přes sociální sítě, až po logistiku v ulicích. Vím, že se pohybuji na tenkém ledě a někteří mě mohou vinit ze zneužití funkce. Ale to může říct jen ten, kdo absolutně nezná naši školu a obrovskou míru svobody a důvěry, kterou u nás studenti mají.

Samotné vedení strany tento náš krok uvítalo s obrovským nadšením jako naprostý unikát v české politice – nikdy předtím se nestalo, aby kandidatura do Senátu vzešla přímo z iniciativy samotných studentů. Chtějí totiž, aby se moje vize a nápady šířily i mimo zdi naší školy. A mají pravdu, že v roli senátora získám mnohem silnější platformu. Nebude to už jen o šíření dobré praxe z jedné pražské školy, ale o reálné možnosti předkládat smysluplné zákony a odstraňovat zbytečnou byrokracii.

Jsem pevně přesvědčen o tom, že stát tu není od toho, aby aktivní občany dusil mikromanagementem. Stát nesmí házet lidem klacky pod nohy. Chci bojovat za to, aby stejnou důvěru a svobodu, jakou mají mladí u nás na Smíchově, mohli zažít studenti po celé republice. Chci radikálně zjednodušit cestu pro studentské i dospělácké podnikání, masivně podpořit sport v regionech a vytvořit smysluplné komunitní propojování napříč všemi generacemi – přesně tak, jak to už u nás děláme, když naši studenti učí na základních školách nebo pomáhají seniorům jako hodinoví ajťáci.

Dnes naše škola obhospodařuje už tři obrovské areály na Smíchově, v Nových Butovicích a Na Vidouli, a náš vliv roste. Jdu do Senátu s jasným cílem: chci tuto naši smíchovskou efektivitu, zdravý selský rozum a odvahu jít proti mainstreamu promítnout do celostátní politiky a legislativy. I když má jeden senátor omezené kompetence, kdo mě zná, ten ví, že rozhodně nebudu sedět tiše v koutě. Nechci o inovacích jen akademicky debatovat, chci je společně s vámi aplikovat v realitě. Rád bych, abychom jako společnost začali žít podle mého oblíbeného hesla, které u nás ve škole denně dokazujeme v praxi: Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.

Společně to dokážeme. Díky.