Můj příběh

Dobrý den. Jmenuji se Radko Sáblík, narodil jsem se 1. března 1962 v Praze a celý profesní život jsem zasvětil jedné myšlence: dokázat, že škola nemusí fungovat jako zkostnatělý úřad. Studenti pro mě nikdy nebyli pasivní nádoby, do kterých se nalévá učivo. Jsou to partneři a spolutvůrci svého vlastního vzdělávání.

Původní profesí jsem strojní inženýr. Po Gymnáziu Botičská jsem vystudoval Fakultu strojní ČVUT a později si doplnil pedagogické vzdělání a školský management na Univerzitě Karlově. Inženýrský přístup mě naučil dívat se na školu ne jako na neměnnou hierarchii, ale jako na živý systém, který je potřeba neustále ladit, zlepšovat a nebát se ho prověřovat.

Druhou školou života mi byl sport. Dvacet let jsem vedl Sokol Motol, šestnáct let Pražský basketbalový svaz, trénoval jsem mládež i dospělé a jako rozhodčí pískal první ligu. Sport mě naučil rychle se rozhodovat pod tlakem. A hlavně jednu zásadní věc: chcete-li respekt, musíte ho nejdřív sami dávat.

Když jsem 1. listopadu 2002 poprvé otevřel dveře ředitelny Smíchovské střední, dal jsem si dva na první pohled bláznivé cíle: dostat školu do TOP 10 v republice a udělat ze studentů naši absolutní prioritu. Tradiční rakousko-uherský model školství – továrna na poslušné a průměrné zaměstnance – je totiž v 21. století překonaný.

Začali jsme bourat bariéry mezi katedrou a lavicemi a předávat studentům skutečnou odpovědnost. Náš přístup stojí na pěti podmínkách: nebát se předat zodpovědnost, probouzet vnitřní motivaci, dávat prostor talentu, studenty aktivizovat a podporovat jejich podnikavost.

Dnes to u nás vidíte na každém kroku. Školní IT spravují sami studenti: mají smlouvy a vlastní rozpočty. Studenti vedou PR, vydávají časopis Presloviny a provozují mediální dům, který vysílá konference pro tisíce diváků. Téměř polovinu učitelského sboru tvoří naši mladí absolventi a ti nejlepší studenti vedou semináře pro mladší spolužáky.

Škola ale nesmí být odtržená od reality. Proto jsme přímo na nádvoří postavili coworkingové centrum Next Zone se startupovým inkubátorem. U střední školy je to věc v Česku ojedinělá. Sídlí v něm desítky studentských firem a projektů. Mladí lidé u nás můžou bezpečně zkoušet, padat, poučit se a uspět dřív, než dostanou maturitní vysvědčení.

V AI laboratoři studenti trénují vlastní modely umělé inteligence a programují humanoidní roboty. Ve Vesmírné akademii koordinují projekty s Ministerstvem dopravy a svůj výzkum jezdí prezentovat na univerzity jako Berkeley nebo MIT. Nemusíme se smířit s rolí levné pracovní síly. Budujeme mozkovnu, ne montovnu.

Jako první škola v Česku jsme otevřeli středoškolský obor kybernetické bezpečnosti. Vedou ho naši absolventi a jejich tréninkovou platformu dnes používají desítky škol. Naše týmy vyhrávají celostátní soutěže a hackathony a stát nám udělil ocenění Kyber organizace roku.

Zkušenosti jsem sepsal v knize Učit jde i jinak, letos vydám její pokračování. Podílel jsem se jako expert na národní Strategii vzdělávání 2030+, radil jsem dvěma ministrům školství a založil Unii škol inovativních. To proto, aby se náš přístup – třeba model 4+1 s jedním dnem řízeného samostudia týdně – šířil po celé republice.

Vím ale i to, že technologie a dokonalá organizace bez etiky dokážou být zbraní. Proto jsem napsal trilogii Když přišel čas zabíjení a dokumentární svazek Továrna na smrt, které inženýrským pohledem analyzují industrializaci vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Špičkové IT vzdělání musí jít ruku v ruce s lidskostí a občanskou etikou. Efektivita bez svědomí vytváří monstra.

Chuť měnit věci mě přivedla i do komunální politiky. Za ODS jsem byl místostarostou a zastupitelem v Mníšku pod Brdy a poznal jsem, jak umí systém svazovat ruce aktivním lidem. A pak, na jaře 2025, přišla největší výzva mého života: do ředitelny vešli moji studenti z druhého ročníku s tím, že bych měl kandidovat do Senátu. Že mi posbírají podpisy a udělají celou kampaň. Zjistili si dokonce, že můj pradědeček byl senátorem už za první republiky.

Když pak v listopadu přišla oficiální nabídka od ODS, bylo rozhodnuto. Jsem kandidátem strany. A především svých studentů. Kampaň jsem místo drahé agentury svěřil jim: od vizuální identity přes sociální sítě až po stánky v ulicích. Zapojují se dobrovolně, ve svém volném čase. Přesně tak, jak je celé roky učíme: když ti něco dává smysl, jdi do toho. Nikdy předtím se nestalo, aby senátní kandidatura vzešla přímo z iniciativy studentů. A když se přidali Starostové a Lidovci, šel jsem do voleb jako společný kandidát tří demokratických stran.

Do Senátu jdu s jasným cílem: promítnout smíchovskou efektivitu a zdravý rozum do celostátních zákonů. Stát nemá aktivním lidem házet klacky pod nohy. Chci jednodušší cestu pro podnikání mladých i dospělých, podporu sportu v regionech a propojování generací. Jako když naši studenti učí seniory zvládnout mobil, počítač i AI. Jeden senátor má omezené kompetence, ale kdo mě zná, ví, že nebudu sedět tiše v koutě. Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.

Společně to dokážeme. Díky.